Posts Tagged ‘ze života’

Soutěž o cenu Munkovy nadace

Úterý, Únor 5th, 2008
Finalisti soutěže o cenu Munkovy nadace

Po čtyřech letech jsem se na Gymnáziu Jiřího Ortena opět účastnil ústních obhajob prací zařazených do soutěže o cenu Munkovy nadace. Tentokrát jsem tam už nebyl jako nervózní soutěžící, ale jako jeden z publika.

Již posedmé měly studenti třetích a čtvrtých ročníků gymnázia možnost utkat se o velmi lákavou hlavní cenu, kterou je 4–týdenní kurz angličtiny v městě Bournemouth na jihu Anglie. Výherce druhé ceny se vypraví na to samé místo na 14 dní.

Soutěží s takto hodnotnými odměnami (první cena lze vyčíslit částkou přesahující 50 tisíc Kč) se může pochlubit jen málokterá střední škola. Finanční prostředky dodává již zmiňovaná Nadace prof. Dr. Františka Munka a Naděždy Munkové, kterou v porotě zastupoval pan inženýr Navrátil. Prof. Munk, absolvent kutnohorského gymnázia, který se během studia také dostal na zahraniční stáž, se rozhodl tuto nadaci založit za účelem podpory nejnadanějších studentů.

Tento rok se finále účastnilo 8 studentů. Prvním úkolem bylo napsat anglickou esej na jedno z daných témat a následně ho obhájit při veřejné prezentaci. Byla diskutována témata globalizace, přítomnosti amerického radaru na našem území, generačních propastí a vlivu americké kultury. Porota hodnotila jak jazykovou úroveň tak i schopnost obhájit názor.

Musím dát za pravdu porotcům v tom, že jazyková úroveň v hodnocení nakonec nemohla hrát velkou roli, protože byla u všech studentů na vysoké úrovni. Tím jsem byl velmi příjemně překvapen a potěšen. Podle slov mnohým finalistů je globalizace nezastavitelným jevem. S ní jde bezpochyby ruku v ruce i stále se rozšiřující nutnost znalosti anglického jazyka. V současnosti vyučuji angličtinu na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. V této pozici se setkávám s absolventy různých středních škol. Je smutné vidět, jak mnozí z nich s jazykem zápasí a jak pro některé končí studium informatiky právě kvůli angličtině. Velmi mě tudíž potěšila jazyková výbava finalistů soutěže. K této schopnosti někteří přidali i umění argumentace a nejlepší z nich si odnesli hodnotné ceny.

Jsem vděčný GJO i Munkově nadaci za příležitosti, díky kterým jsem mohl hodně načerpat.

Kéž by jednoho dne byla úroveň angličtiny všech absolventů středních škol taková, s jakou jsem se měl možnost setkat na Gymnáziu Jiřího Ortena.

Podívejte se na komletní výsledky a fotogalerii.

Vánoce

Pondělí, Leden 14th, 2008

Vánoce mám rád. Je to pro mě čas pohody a odpočinku. Nijak mě ani nesíří, že je to kalendářem daný „Čas pohody“ (ono kdo ví, jestli bych si takový čas v roce vyhradil, kdyby to v tom kalendáři nebylo…)

Letos jsem si užil Vánoce obvzlášť dobře. Celý týden jsem si hrál se svou novou hračkou HTC TyTN II, spal do dvou odpoledne, chodil hrát hokej a jedl. Pohoda.

Mnoho lidí má s Vánoci spojené dárky. Já taky. Pro mě ale Vánoční dárek není cokoliv, co se dá pod stromek. Dávat opravdové dárky podle mě není vůbec jednoduché a ne každý to umí. Klíč k dobrému vánočnímu dárku je podle mě „potěšit“ a i trošku „překvapit“. K tomu, abyste toto dokázali, musíte obdarovaného dobře znát.

Cena u dobrých dárků podle mě také velkou roli nehraje. Ne, opravdu nepíšu o letošních Vánocích kvůli svému novému PDA. Dostal jsem ho sice v období Vánoc od svého velmi dobrého zaměstnavatele firmy DD PNEU s.r.o., ale jakkoliv milý dárek to byl, za Vánoční dárek jako takový ho nepovažuji (původně jsem ho stejně měl dostat v únoru…)

Existuje jedna kategorie dárků, kterých o Vánocích skoro děsím. Říkám jim „Dárky pro Vánoce“ (nebo taky ad-hoc dárky, abych vypadal děsně chytej), tj. dárky, které se dávají jenom proto, že jsou Vánoce. Kdo mě zná tak ví, že trpím chorobnou upřímností. Je pro mě potom problém mít radost z něčeho, co se mi moc nelíbí a co asi nikdy ani nevyužiji.

Míša mě asi letos naučila rozeznávat další kategorii dárků, které jsem dříve počítal do výše uvedené kategorie. Jsou to konkrétně dárky, které si dávají lidé v církvi. Většinou celkem anonymní maličkosti. Musím uznat, že to, že někdo chce někomu udělat radost, není nikdy špatné a tudíž je to vlastně fajn. Je to asi spíš můj problém, že takové dárky neumím moc přijímat. Třeba se to časem naučím – do té doby budu při předávání talových dárků snad vždycky s Míšou a ta to umí dobře.

Vždyť na tom musí strašně vydělat!

Úterý, Listopad 6th, 2007

Na privátě máme internet za 150 Kč měsíčně. Jsou to „tři megabity“, což je podle mě pro normální práci celkem dostačující rychlost. Internet poskutuje majitel domu – po domě dal pár AP a za používání vybírá zmiňovaných 150 Kč. Já osobně jsem moc rád, že tuto možnost připojení mám a ať si kdo chce co chce říká, nepřijde mi to nijak drahé.

Jeden nejmenovaný spolunájemník chtěl tento internet také využívat, tak se mě přišel zeptat na klíč pro přístup do sítě. Když jsem mu říkal, že se musí nahlásit a platit 150 Kč měsíčně, reagoval větou „Tyjo, sto padesát korun od každého, vždyť na tom musí strašně vydělat!“

Komentovat to asi nená cenu. Kdo mě pochopil, komentář nepotřebuje. A kdo mě nepochopil, toho komentář na blogu nepřevychová.

Receptury

Středa, Říjen 3rd, 2007

Jsem z toho zmaten. Jeden výrobek se chlubí „Novou recepturou“, jiný zase „Tradiční recepturou“ a oba to používají k reklamě a považují to za svou výhodu.

Osobně bych se asi přiklonil spíš k té tradiční receptuře, protože pojem nová receptura ve mně evokuje myšlenku, že ta stará receptura se až zas tak nepovedla, tak snad tato bude lepší. Na druhou stranu to taky může znamenat „Nová receptura je ještě o trošku lepší než ta minulá.“

Tak nevím, co si vybrat. Mám v tom asi opravdu zmatek. Asi nad tím stejně jako dřív nebudu přemýšlet a budu kupovat potraviny bez ohledu na novou nebo starou recepturu.

Ovlivněn reklamou

Středa, Září 26th, 2007

Dneska jsem byl nakupovat kancelářskou židli. Nakupoval jsem v nákupním centru Olympie. Hned cestou jsem si všiml prodejny nábytku Asko a o kus vedle Sconta. Když jsem procházel Asko, měl jsem pořád v hlavě myšlenku „Musím se ještě podívat do Sconta, tam je to přece levné.“ Cestou do Sconta jsem přemýšlel. „Odkud vlastně vím, že je to tam levné?“ Nikdy jsem tam nenakupoval a ani jsem neznal tamnější ceny. Po chvíli jsem přišel na to, že jediný argument pro to, že by to tam mělo být levné byla vlezlá melodie, kterou jsem znal z rádia. „Sconto nábytek, bytu i kapse na míru…“ Hrůza, takhle mě ovlivňuje reklama.

Do Sconta jsem se nakonec ani nedostal. Cestou do něj jsem narazil na Kika nábytek, kde jsem židli koupil. Už se na ní pěkně pohupuji :)

Musím si na ty reklamy dávat větší pozor.