Jedu učit na fakultu. Na Moravském náměstí musím přesedat. Z dálky jsem viděl, že tam stojí moje šalina, tak jsem ji doběhl. Naskočil jsem rychle do posledních dveří. Stoupl jsem si na poslední schůdek u dveří, abych nikomu nepřekážel. Ze zády se mi ozve: „Co ten batoh, vole?“ Odpověděl jsem: „Jasně, hned si ho sundám.“ (což jsem měl v plánu i bez jeho upozornění udělat). Chlapík na to: „Drž hubu, vole!“ Odpovídám opatrně: „Jo, jasně, vždyť já nezačal mluvit.“ Tato odpověď chlapíka neuklidnila a ba naopak ještě víc rozčílila a znova na mě: „Drž hubu, vole!“ Už jsem nic neodpovídal. Najednou mi ale přiletěla rána loktem do spánku. Nevěděl jsem co dělat. Nad odporem jsem ani nepřemýšlel – byl jsem proti němu jak David proti Goliášovi a prát jsem se stejně nikdy neuměl. Vystoupil jsem tedy z ještě otevřených dveří se slovy, že pojedu radši další šalinou. Stihnul jsem ale ještě přeběhnout do jiných dveří stejné šaliny. Až na fakultu jsem potom dorazil bez dalších problému.

Pořád se mi honí hlavou, jestli jsem něco řekl tak strašně hrubě nebo neslušně nebo co jsem udělal tak hrozného, že jsem za to dostal přes dršťku. Taky přemýšlím, jestli bylo správné se jen tak stáhnout a dál to neřešit. Jestli jsem neměl zavolat Policii nebo tak něco. Nebo že ji nezavolal nikdo jiný. Asi na tom není nic divného, že v šalině někdo někomu jednu natáhne.