Cyklistickou část jsem letos vynechal a dostavil se až po jedné hodině na oběd. Celé odpoledne jsem si potom náramně užil. Když už jsem měl pocit, že jsem si užil dost a že bych se měl vrátit domů k práci, byl jsem náramně překvapen, kolik bylo hodin. Byly totiž teprve čtyři. Za tři hodiny jsem stihl

• počkat, než taťka ogriluje výtečné klobásky a sníst je
• zatleskat těm zdatnějším při vyhlášení výsledků dopoledního cyklistického zá­vodu
• poslechnout si kousek povídání Tondy Zeliny o jeho studentském životě a o tom, jak se s kamarády umístili na předních pozicích národního kola ve hře Bridge
• popovídat si s mládežníky a nalákat Aleše na festival Lumen
• zahrát si tři sety volejbalu (a dva z nich vyhrát  )
• z pár dalšími odvážlivci stejného pohlaví se jít vykoupat „jen tak“ do rybníka

Je neuvěřitelné, jak za některé „tři hodiny“ člověk stihne kupu věcí, zatímco za jiné „tři hodiny“, člověk neudělá skoro nic (dokonalým příkladem můžou být dnešní dopolední tři hodiny).

Cestou domů jsem potom v Úmoníně nějak netrefil správnou odbočku na křižovatce a místo do Kutné Hory jsem dojel do Paběnic. Míša se Březové neúčastnila, tak jsme si vynahradili aspoň ten rybník (už tedy ne „jen tak“ ). Večer jsme potom měli s rodiči buřty a celkově to byl moc příjemný čas.