Hledal jsem eshop, který by tento strojek měl skladem a za rozumnou cenu. Jako dobrá volba se jevil www.philipscr.cz. Nepodporují sice platbu kartou, ale zato jde zaplatit převodem na účet v ČSOB, což je stejná banka, jako mám já, takže byla platba okamžitá. Zboží jsem objednával v noci z neděle na pondělí, tak jsem se těšil, že bych ho mohl mít tak kolem středy doma.

Když ale ještě v úterý byla moje objednávka v jejich systému označena jako „potvrzená zákazníkem“ a nepřišel mi žádný email potvrzující platbu, do firmy jsem zavolal. Tam mi potvrdili, že jsem to opravdu zaplatil a že tedy nebrání nic tomu, aby to mohli poslat – že to přeci mají skladem. Ještě v úterý nebo ve středu nejdéle mi to tedy posílají a stejný den večer prý dostanu emailem číslo balíku České pošty. S díky jsem se rozloučil a opět se začal těšit.

Ani ve čtvrtek ráno ale nebyl v mé poště žádný email s číslem balíku. Volal jsem tedy do firmy znova. Ráno mi to nikdo nebral. Odpoledne jsem měl štěstí na mobilním telefonu. Když si dohledali moji objednávku, tak mi (jako by nic) sdělili, že tento strojek nemají skladem, ale že by je měli dostat zítra (v pátek). Že mi ho tedy zítra pošlou a v pondělí by tady mohl být. Zkusil jsem se jako že rozčílit, že se mi to tedy moc nelíbí, že když psali, že to mají skladem a ještě mi to říkali po telefonu, že jsem jako tedy čekal, že to budu mít rovnou, ale po chvíli jsem se na to vykašlal. Nemělo to smysl.

Na vlastní kůži se mi tedy potvrdilo, že některé firmy sice inzerují, že mají zboží skladem (některé omylem, některé úmyslně za cílem získání více zákazníků) i když ho vlastně skladem nemají. Firma Bonat, s.r.o (www.philipscr.cz) k nim patří (ať už z prvního nebo druhého důvodu).

Jedu učit na fakultu. Na Moravském náměstí musím přesedat. Z dálky jsem viděl, že tam stojí moje šalina, tak jsem ji doběhl. Naskočil jsem rychle do posledních dveří. Stoupl jsem si na poslední schůdek u dveří, abych nikomu nepřekážel. Ze zády se mi ozve: „Co ten batoh, vole?“ Odpověděl jsem: „Jasně, hned si ho sundám.“ (což jsem měl v plánu i bez jeho upozornění udělat). Chlapík na to: „Drž hubu, vole!“ Odpovídám opatrně: „Jo, jasně, vždyť já nezačal mluvit.“ Tato odpověď chlapíka neuklidnila a ba naopak ještě víc rozčílila a znova na mě: „Drž hubu, vole!“ Už jsem nic neodpovídal. Najednou mi ale přiletěla rána loktem do spánku. Nevěděl jsem co dělat. Nad odporem jsem ani nepřemýšlel – byl jsem proti němu jak David proti Goliášovi a prát jsem se stejně nikdy neuměl. Vystoupil jsem tedy z ještě otevřených dveří se slovy, že pojedu radši další šalinou. Stihnul jsem ale ještě přeběhnout do jiných dveří stejné šaliny. Až na fakultu jsem potom dorazil bez dalších problému.

Pořád se mi honí hlavou, jestli jsem něco řekl tak strašně hrubě nebo neslušně nebo co jsem udělal tak hrozného, že jsem za to dostal přes dršťku. Taky přemýšlím, jestli bylo správné se jen tak stáhnout a dál to neřešit. Jestli jsem neměl zavolat Policii nebo tak něco. Nebo že ji nezavolal nikdo jiný. Asi na tom není nic divného, že v šalině někdo někomu jednu natáhne.

Doufám, že o víkendu ještě znovu zafouká, abych si mohl pořádně zalétat.

A teď bych měl radši letět do postele.

Když jsme v sobotu konečně dorazili na louku, záhy jsme zjistili, že nám něco chybí. Vybavení jsme měli všechno, jenom vítr nám chyběl jak Saša Mírovi a Evičce na obřadu. Předpověď rychlosti větru se se sekla stejně, jako s dnešními teplotami kolem dvaceti stupňů v Pardubicích. O větru 10km/h jsme si mohli nechat zdát stejně jako o tom, že nás dneska na Velké pardubické zahřeje sluníčko.

Po několika marných pokusech vzlétnout alespoň ve větrném poryvu jsme to vzdali. Ani za fotku to nestálo. Draka jsem vyfotil alespoň doma na podlaze – třeba to v nějakém dalším chlapovi probudí kus kluka a bude si od manželky také takového přát :)

Fotky z procházky stojí za prohlídnutí, i když na nich draka nenajdete.

P.S.: Podle předpovědi by mělo pěkně foukat v pátek odpoledne. Doufám, že se trefí lépe než včera a dneska.

Místo toho sedím v pohodlí našeho bytu v Brně a píšu článek, kterým chci vzdát Bohu chválu za to, že nás ochránil.

Na cestu do Brna jsme se dneska vydali někdy v půl deváte a cesta nebyla moc příjemná – pršelo a nebylo moc dobře vidět. Krátkou chvíli po té, co jsem najel na dálnici jsem uslyšel divný hluk z pravé strany. Bylo odtamtud slyšet, jak jde voda od pneumatik, hodně vody od pneumatik. Když jsem se na pravou stranu podíval, tak už bylo auto, které nás předjíždělo ve smyku a točilo hodiny. Děkujeme Bohu za to, že jsem si zachoval klidnou hlavu při řízení a opatrně jsem odbočil do pravého odstavného pruhu. Viděli jsme, že chybělo opravdu jenom pár centimetrů a točící se auto trefilo špičku našeho auta a mohli jsme se tam točit spolu. Nevěřím, že by se nenašlo alespoň jedno auto, které by rychlost na dálnici nestihlo dobrzdit a řetězová bouračka by byla na světě. Po několika desítkách metrů jsme zastavili v odstavném pruhu. Nabourané auto už se netočilo. Jeho konečná poloha byla kolmo na svodidla, o která se zřejmě také několikrát otřelo. Nějakou chvíli jsme čekali a pozorovali posádku. Když všichni vylezli a bylo jasné, že se nikomu nic nestalo a nikdo se nevydával naším směrem, odjeli jsme.

Ještě jednou díky Bohu za to, že nás zázračně ochránil, i když jsme byli od bouračky pouhých několik centimetrů.

Plánoval jsem přijet do Brna minulý týden ve čtvrtek a potkat se tu s rodiči, kteří by zde končili dovolenou na kolech. Počasí je ale donutilo ukončit svoji dovolenou o den dříve a tak jsem pro ně ve středu jel do rakouského Tulln. 200 km autem pro mě byla radost, cestu jsem si opravdu užil.

Ve čtvrtek jsem převzal byt a začali jsme ho s rodiči přizpůsobovat k bydlení. Minulí nájemníci byli jaksi méně citliví na nepořádek a ještě ke všemu s nimi byt obýval psík, který si zřejmě ulevil, kde se mu zrovna chtělo. Koberce tedy musely pryč. I když je byt starý pouhý půlrok, rozhodli jsme se i vymalovat. Jakkoli je náš byt krásný, jeho rozloha není úplně velká. S taťkou jsme ale vymysleli a vyrobili šikovné police do chodby a do ložnice, takže máme kam strkat věci a ještě jsme ušetřili za skříně.

V sobotu veřer přijela Míša a v neděli jsme koupili nové koberce a taťka nám je položil. Bez něj bychom to asi nedokázali, takže ještě jednou díky.

Dneska jsme byli snad už na poslední návštěvě Ikey a nakoupili poslední maličkosti do bytu. Teď už je tedy téměř kompletně vybaven a už se těšíme, až se do něj v září úplně nastěhujeme.

Pro představu, jak to u nás vypadá, přikládám pár fotek.

Vytáhl jsem si „Regulární jazyky“ a „Databáze II“. Za první otázku, tu z teoretické informatiky, jsem byl opravdu rád. Mezi otázkami z teoretického okruhu bylo totiž nemálo otázek, na které bych nevěděl jak odpovědět… Naopak „Databáze II“ jsem moc nechtěl, ale nakonec se ukázaly jako dobrá volba.

Díky všem, kteří na mě v pro mě nelehké chvíle mysleli a samozřejmě Bohu – bez něj si to nedokáži představit.

Cyklistickou část jsem letos vynechal a dostavil se až po jedné hodině na oběd. Celé odpoledne jsem si potom náramně užil. Když už jsem měl pocit, že jsem si užil dost a že bych se měl vrátit domů k práci, byl jsem náramně překvapen, kolik bylo hodin. Byly totiž teprve čtyři. Za tři hodiny jsem stihl

• počkat, než taťka ogriluje výtečné klobásky a sníst je
• zatleskat těm zdatnějším při vyhlášení výsledků dopoledního cyklistického zá­vodu
• poslechnout si kousek povídání Tondy Zeliny o jeho studentském životě a o tom, jak se s kamarády umístili na předních pozicích národního kola ve hře Bridge
• popovídat si s mládežníky a nalákat Aleše na festival Lumen
• zahrát si tři sety volejbalu (a dva z nich vyhrát  )
• z pár dalšími odvážlivci stejného pohlaví se jít vykoupat „jen tak“ do rybníka

Je neuvěřitelné, jak za některé „tři hodiny“ člověk stihne kupu věcí, zatímco za jiné „tři hodiny“, člověk neudělá skoro nic (dokonalým příkladem můžou být dnešní dopolední tři hodiny).

Cestou domů jsem potom v Úmoníně nějak netrefil správnou odbočku na křižovatce a místo do Kutné Hory jsem dojel do Paběnic. Míša se Březové neúčastnila, tak jsme si vynahradili aspoň ten rybník (už tedy ne „jen tak“ ). Večer jsme potom měli s rodiči buřty a celkově to byl moc příjemný čas.

Před nějakou dobou jsme se s Míšou zasnoubili a toto léto se chceme brát. Od září tak spolu chceme bydlet v Brně. V této souvislosti jsem se jen tak sběžně začal dívat po bytech v Brně. Naše představa je 1+1 do cca 8000 Kč/měsíc včetně inkasa.

Asi ve čtvrtek jsem opět otevřel www.sreality.cz, naklikal Byty k pronájmu → Jihomoravský kraj → Brno-město → 1+1 → seřadit podle ceny… Objevil se mi ten den zadaný byt 1+1 v Žižkově ulici. Byt sice vyžadoval 100 000 Kč vstupní investici, ale s tím, že bude na další 3 roky garantován nájem 4000 Kč měsíčně včetně inkasa. Při předpokládaném nájmu 8000 Kč/měsíc lze jednoduchým počtem zjistit, že bychom za ty tři roky ušetřili něco přes 40 000 (a mohli jet na pěknou dovolenou . Šlo by ušetřit i více, protože třeba elektriku by mi udělal taťka. Podle fotek na internetu jsem se pro byt nadchl. Hlavní výhodou byla poloha (kousek od centra a fakulty), plocha 57m², terasa a oddělený záchod od koupelny. Po páteční konzultaci s rodiči jsem tam volal. Domluvili jsme prohlídku na úterý ve dvanáct.

Dneska jsem před polednem nacvakal do GPS „Žižkova 4“ a vyrazil jsem. Ze zájemců jsem tam byl první. Po chvíli čekání na ostatní (náhlasilo se prý dalších snad 8) mě vzali na prohlídku samotného. Pan majitel byl fajn člověk. Realita odpovídala skutečnosti, byl jsem spokojen.

Potom jsem s paní z realitní kanceláře domlouval na chodbě podmínky. Říkala, že jak složím blokační zálohu ve výši dvou nájmů, je to moje. Ještě jsem se jí, jako profesionálky ptal na její názor na ten byt – také mi to doporučila a s tím, že nájmy půjdou ještě nahoru a mít zaručený nájem 4000 Kč na tři roky není vůbec špatné. Jediná nepříjemnost by byla, že bychom museli platit nájem už od teď i když chceme bydlet až od září. To je ale pochopitelné. Rozešli jsme se s tím, že se další den ozvu.

Venku bylo dneska krásně, tak jsem se usadil na schody před fakultou a začal telefonovat. Už po cestě jsem volal s Míšou, potom mamka, do toho nějaké pracovní hovory, zamlouvání termínu svatby, do toho jsem potkal Dana Tovarňáka … Byl to příjemný čas na sluníčku. Chtěl jsem ještě znát taťkův názor. Domluvili jsme si Skype hovor na devátou večer. Pak jsem ještě jednou volal paní do realitky, abych se zeptal, jak to šlo s ostatními klienty a jestli to někdo třeba už nezablokoval. Říkala, že za deset minut napíše, jak to s tím vypadá. Deset minut se protáhlo téměř na půl hodiny a já měl chvíli čas o všem znova přemýšlet a znovu se modlit, aby se i v tomto děla Boží vůle, protože jsem přesvědčen, že Bůh pro nás má lepší plán, než bychom si sami mohli vymyslet. Také jsem přemýšlel, jak jsem na tom s důvěrou Bohu. Jak to přijmu, když mi přijde zpráva, že už je to prodané? Jsem moc rád, že jsem si mohl srovnat hodnoty a dojít k tomu, že když to nedopadne, tak s Božím vedením seženeme něco jiného a že to tak bude dobře.

Určitě už tušíte, co se stalo a proč to všechno píšu… Za chvíli mi opravdu přišla zpráva, že byt je už zamluvený a že někdo jiný složil zálohu. Nebudu popírat, že mě to mrzí – mrzí mě to opravdu. I tak ale věřím, že toto pro mě byla lekce spoléhání se na Boha, a věřím, že za pár měsíců budeme Bohu děkovat za to, jak dobré máme bydlení a jak dobrý je jeho plán pro naše životy.

Po čtyřech letech jsem se na Gymnáziu Jiřího Ortena opět účastnil ústních obhajob prací zařazených do soutěže o cenu Munkovy nadace. Tentokrát jsem tam už nebyl jako nervózní soutěžící, ale jako jeden z publika.

Již posedmé měly studenti třetích a čtvrtých ročníků gymnázia možnost utkat se o velmi lákavou hlavní cenu, kterou je 4–týdenní kurz angličtiny v městě Bournemouth na jihu Anglie. Výherce druhé ceny se vypraví na to samé místo na 14 dní.

Soutěží s takto hodnotnými odměnami (první cena lze vyčíslit částkou přesahující 50 tisíc Kč) se může pochlubit jen málokterá střední škola. Finanční prostředky dodává již zmiňovaná Nadace prof. Dr. Františka Munka a Naděždy Munkové, kterou v porotě zastupoval pan inženýr Navrátil. Prof. Munk, absolvent kutnohorského gymnázia, který se během studia také dostal na zahraniční stáž, se rozhodl tuto nadaci založit za účelem podpory nejnadanějších studentů.

Tento rok se finále účastnilo 8 studentů. Prvním úkolem bylo napsat anglickou esej na jedno z daných témat a následně ho obhájit při veřejné prezentaci. Byla diskutována témata globalizace, přítomnosti amerického radaru na našem území, generačních propastí a vlivu americké kultury. Porota hodnotila jak jazykovou úroveň tak i schopnost obhájit názor.

Musím dát za pravdu porotcům v tom, že jazyková úroveň v hodnocení nakonec nemohla hrát velkou roli, protože byla u všech studentů na vysoké úrovni. Tím jsem byl velmi příjemně překvapen a potěšen. Podle slov mnohým finalistů je globalizace nezastavitelným jevem. S ní jde bezpochyby ruku v ruce i stále se rozšiřující nutnost znalosti anglického jazyka. V současnosti vyučuji angličtinu na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. V této pozici se setkávám s absolventy různých středních škol. Je smutné vidět, jak mnozí z nich s jazykem zápasí a jak pro některé končí studium informatiky právě kvůli angličtině. Velmi mě tudíž potěšila jazyková výbava finalistů soutěže. K této schopnosti někteří přidali i umění argumentace a nejlepší z nich si odnesli hodnotné ceny.

Jsem vděčný GJO i Munkově nadaci za příležitosti, díky kterým jsem mohl hodně načerpat.

Kéž by jednoho dne byla úroveň angličtiny všech absolventů středních škol taková, s jakou jsem se měl možnost setkat na Gymnáziu Jiřího Ortena.

Podívejte se na komletní výsledky a fotogalerii.